Konference o vojácích

 

 

Konference o vojácích a civilním obyvatelstvu v raném novověku

 

Turek, Švéd a Prajz s podtitulem Vojenský živel versus město a venkov českého raného novověku byl název konference, kterou 8. až 9. listopadu 2010 pořádalo Regionální muzeum v Teplicích spolu s katedrou historie FP TU v Liberci a Ústavem českých dějin FF UK v Praze. Hlavní organizátor konference, Jan Kilián, spolu s Marií Koldinskou (za FF UK Praha) a Milanem Svobodou (za FP TU v Liberci) připravili vědecké jednání, na němž badatelky a badatelé tří generací představili dvacet tři příspěvků chronologicky rozložených do tří bloků od 16. do 18. století (Doba předbělohorská, Třicetiletá válka, Války barokního období), teritoriálně vymezených zeměmi Koruny české a Uhrami, a tematicky pojednávajících venkov i města a vztahy jejich obyvatelstva k vojákům i vojskům tureckým, švédským, císařským, saským, pruským i francouzským a dalším během války patnáctileté, třicetileté nebo z časů bojů o rakouské dědictví.

Výsledky slovenského historického výzkumu reprezentovali Tünde Lengyelová a Richard Drška. Pracovnice Historického ústavu SAV v Bratislavě představila Turky souhrnně v dobové literatuře křesťanského civilizačního okruhu. Na základě deníků, kronik a dalších písemných svědectví se utvářel a udržoval negativní stereotyp turecké kultury bez ohledu na to, zda skutečnost odpovídala popisu, či nikoli. Turci sami nevnímali křesťanské prostředí jen s výhradami; ze soudobých zpráv vyplývá, že rádi napodobovali evropské způsoby. Byli si také vědomi toho, že jejich přítomnost v Uhrách je ztrátová: měli tu menší podíl moci a vlády, obyvatelstvo nepřijalo islám, atp. Richard Drška z Múzea ve Skalici naopak ukázal na mikrohistorii Skalice vliv pobytu císařských vojsk v letech 1683–1685 s důrazem na hospodářské obtíže města, plynoucí z nuceného vydržování císařských vojsk. Výsledek byl obdobný jako v českých zemích: město upadalo do dluhů, nedoplatky se vymáhaly s použitím „brachiální moci“.

České a moravské badatelky a badatelé se věnovali buď syntetizujícímu zhodnocení vlivu válečných období na obyvatelstvo, nebo analytickým studiím jednotlivých lokalit. Za prvně zmiňované Marie Koldinská načrtla z různých interpretačních náhledů obraz Turků v propagandě 16. a 17. století podle textů vzniklých převážně ve šlechtickém prostředí: Turci jako trauma, věčné zlo, jako „regulérní“ nepřítel, zdroj vojenské obživy, trvalá hrozba, ale i umělecký ornamentální motiv a předmět fascinace druhé půle 18. věku. Milan Svoboda typologizoval záznamy o Turcích a válkách proti nim, jak jsou zachovány v městských kronikách ze Žitavy 16.–18. století. Předestřel důvody, které mohly vést k hojným zápisům o Turcích, kteří Horní Lužici nikdy neohrožovali, a nabídl další srovnávací materiál ke studiu. Marek Ďurčanský (Archiv UK Praha) podal výklad o problému městské správy v Čechách za třicetileté války. Závažné jistě byly vlivy vojska na mechanismy řízení obce, nerozhodný nebo pasivní postoj představitelů města vůči ozbrojeným vymahatelům spolupráce, kontribucí a viktuálií. Obecný pohled na vesničany za válek ve smyslu typologie sociálních interakcí obyvatel s vojskem nabídl Jaroslav Šulc (Státní okresní archiv Praha-západ). Upozornil na stereotypně tradovanou představu, že venkované ve snaze zachránit před vojáky holý život vždy prchli do lesů. Poddaní si přitom vytvářeli vlastní ochranné mechanismy proti vojákům, s nimiž byli ochotni spolupracovat vynuceně i dobrovolně. Pozoruhodný materiál ke studiu kolektivních mentalit nabízejí suplikace „pokorných poddaných“, jejichž komunikační strategie se jeví jako předem určené a opakující se. Své místo zde měla i paternalisticky a pragmaticky jednající šlechta jako patrimoniální vlastník. Jiný typ pramenů využila Jana Hubková (Muzeum města Ústí nad Labem). Pruská letáková propaganda z 18. věku totiž leckdy čerpala a přejímala i více než sto let staré texty z třicetileté války. Cílená kompozice námětů, jež měly dehonestovat nepřítele (zde: Marii Terezii a její spojence), využila textů z let 1621 (Husovo horologium) až 1631, resp. 1698 (proroctví kazatele Johanna Kampfa) či 1700 (proroctví o lvu ze severu z r. 1621). Bavorskou, pruskou a francouzskou okupaci Čech v 18. století souhrnně představil Eduard Maur (Univerzita Pardubice a FF UK Praha). Války o rakouské dědictví sice přinesly menší ztráty než v předchozím století, proměnilo se také pojetí armád, avšak hospodářské problémy poddaným zůstaly. Například v tom, že se nemohli soustředěně věnovat své obživě, totiž textilní výrobě, a hladověli. Navíc očekávali např. od Francouzů ochranu a robotní úlevy, jichž nedosáhli. Výsek dějin církevních s recepcí katolického pojetí válek představil Martin Gaži (Národní památkový ústav České Budějovice). Jak barokní nástropní malby katolických klášterů, tak zázračné obrazy madon v poutních místech měly svědčit o síle Boží matky jako přímluvkyně proti cizím nepřátelům. Pozoruhodným případem jsou milostné obrazy, „povolané katolíky do služby za doby ohrožení“.

Pramenná svědectví civilních obyvatel, zachovaná komplexně a pro delší období v Čechách zřídka, představili Zdeněk Hojda, Jan Kilián a Jan Matoušek. Zatímco pohled na vojáky za třicetiletého konfliktu podle zápisků Michaela Stuelera z Krupky v letech 1629–1649 objasnil J. Kilián, dochované „pražské“ prameny domácí i zahraniční provenience využitelné k dějinám obsazování a obléhání Prahy během třicetileté války zhodnotil Z. Hojda (FF UK Praha). J. Matoušek (student FF UK), referoval o výpovědní hodnotě pamětí pražského měšťana Františka V. Felíře z let 1723–1756. Vítězslav Prchal (UP Pardubice) interpretoval čtyřicet dopisů Maxmiliána Hillebrandta jeho pánovi, Vratislavovi z Mitrovic, jemuž je posílal z obležené Prahy v roce 1742. Šlo v podstatě o reflexe života v obleženém městě.

Nejvíce pozornosti se soustředilo na modelové příklady českých a moravských měst a chování jejich obyvatel k vojákům za třicetileté války. Ludmila Sulitková (FF UJEP Ústí nad Labem) se spoluautorkou Hanou Jordánkovou (Archiv města Brna) představila reakci Brněnských na Bočkajovy vojáky v l. 1605–1608. Využití došel dobový pramen, Hovorkova pamětní kniha se záznamy o dopadech Bočkajova povstání na Moravu. Vít Mišaga (doktorand FF UK Praha) předložil pohled na Opavsko a Krnovsko za dánského vpádu v l. 1626–1627 z hlediska dopadů na venkovské obyvatelstvo. Zajímavé je např. zjištění, že někteří místní obyvatelé působili jako vyzvědači. Tomáš Sterneck (Historický ústav AV ČR) představil důstojníky v Českých Budějovicích pohledem městské elity v době Marradasovy správy. Postavení tohoto města bylo výjimečné tím, že se neocitlo v seznamu podílníků protihabsburské „ohavné reblie“, proto mělo i jinou pozici v samosprávě. Jiří Koumar (FF UJEP Ústí n. L.) názorně a přesvědčivě ukázal hospodářskými rozbory na příkladu mělnického panství důsledky třiceti válečných let na obchod s nemovitostmi. Oldřich Kortus (Praha) představil Plzeň v letech 1621–1629. Bilance z roku 1630 ukazuje desítky zpustlých domů, vysoké dluhy způsobené kupř. vydržováním Mansfeldova vojska. Pozoruhodné jsou zmínky o zástavě klenotů z Plzně obchodnímu domu Viatisů a Pellerů. Obdobně Jan Černý (Státní okresní archiv Rakovník) vysvětlil na základě register odeslané korespondence (od 1626) proměnu postavení Rakovníku na zásobovací pro císařskou armádu. Zmínku zaslouží kooperace měšťanů s vojáky, kteří kradli a Rakovničtí od nich lup kupovali. Jiří Hofman (doktorand FF UP Olomouc) pro období kolem roku 1640 specifikoval vztah poddaných ke švédským (Banérovým) vojákům převážně v Hradci Králové. Vydrancované měšťanské domy nebyly jediným důsledkem pobytu vojáků v lokalitě; švédská přítomnost fungovala i jako katalyzátor sousedských konfliktů. Eva Němečková (doktorandka FF UJEP Ústí n. L.) načrtla proměny města Most v l. 1634–1648 během opakovaných „návštěv“ švédských vojsk. Vysvětlila i smysl demolice mosteckého hradu po skončení války. Romana Kmochová (studentka FF UK Praha) vylíčila některé násilnosti vojáků a možnosti jejich interpretací ve Slaném podle Knihy svědomí z let 1629–1656. Ondřej Bastl (Archiv hl. města Prahy) podrobně popsal obsazení Prahy Prusy v roce 1744 a problémy, které přineslo: nedostatek munice, rabování židovského města, rabování šlechtických paláců, výpalné, opevňovací práce. Právě tato vojenská zkušenost vedla Marii Terezii k rozhodnutí zrušit pevnostní statut Prahy. Sumarizace informací z příspěvků k různorodým lokalitám Čech a Moravy ukazuje opakující se strategie přežívání obyvatelstva: útěk, obrana, pasivní vyčkávání, aktivní spolupráce s vojáky.

Dvoudenní vědecké zasedání bylo díky organizátorům obohaceno o exkurze po muzejních sbírkách, uložených na teplickém zámku, a další drobné doprovodné akce. Konference a příspěvky na ní přednesené se jistě dočkají zhodnocení v kolektivně pojaté monografii, která by měla být vydána v roce 2011.

Milan Svoboda